Vzhůru do nebes aneb zamrzlé vodopády a těžké pády

Už se to párkrát stalo, že se člověk  těší, chystá, prstem rejdí po mapě..a nakonec je  vše jinak. Brtníky odloženy, jede se na ŠTOLPICH!

Abych doplnil větu kamarádky, musím vysvětlit, že se sešlo mnoho okolností, proč se tak stalo. Jednak předpověď počasí nevypadala nadějně, hlásili nad nulou a deštivé přeháňky, za druhé –  konaly se zde běžecké závody a za další dohodnout se jak a čím se do místa pojede bylo na dlouhé chatování po viberu. Nedělní dopoledne se tedy zasvětilo procházce k vodopádu Velkého Štolpichu.

Vlakem se jelo do Hejnic, z nichž po zelené značce při drobném sněžení jsme nejdříve prošli městem, po té zasněženou Štolpišskou silnicí k památce Sisi.

U altánku se skupinka občerstvila a zahřála teplým čajem. Sice tolik nemrzlo, ovšem jít pomalu ve sněhu poblíž rozbouřeného potoka v téměř nevyšlapaném terénu, dávalo zabrat. Během stoupání jsme potkali horolezce lezoucí s cepíny po ledových stěnách skal. Nad altánkem se parta rozdělila. Kamarádka z Pavlovic se  se synem, který se těšil na sjezdy ježdíkem, obětovali a nechala nás jít napřed. Před mostem parta uhnula na stezku vedoucí

přímo pod vodopády. Vlny zamrzlé v pohybu lehce doplňovali okolní divoký tok tříštící se o kameny za hlučného jekotu. Vyfotilo se co se dalo. Při zpáteční cestě jsme s překvapením zírali na naši kámošku, jež čekala na mostě. Nedalo moc přemlouvání, aby se i ona

pokochala padající zimní vodou. Pomalu jsme sestupovali či sjížděli ježdíkem do Ferdinandova za jídlem do restaurace U tetřeva.

Jako si člověk na závěr hezky maluje jak se všechno náramně povedlo, tak si osud vymyslí na závěr malou zkoušku, z níž naše kamarádka z Rychnova neměla radost. Asi 300 metrů před hospodou se jí smekla noha na uježděné silnici a sekla sebou o zem. Ozvalo se levé koleno, které si ťuklo o pravé při pádu na silnici. Při velké bolesti se i ona nechtěně svezla na ježdíku za naší pomoci k Tetřevovi. Chvíli se čekalo na vybarvení oteklého kolena a nakonec jsme usoudili, že záchranka to vyřeší lépe než se pokoušet v bolestech ploužit po uklouzané vozovce na zastávku. Přijela do 10 minut s pojízdným vozíkem až dovnitř, kde nabrali kamarádku odborníci ze 155. Po tomto nepříjemmné zážitku jsme se najedli a opatrně dokráčeli na vlak do Hejnic. Trasu dlouhou cca 9 km jsme zvládli za 4 hodiny.