Zimní Eldorado v Jizerkách aneb otužování i nemoc zahání

Na tento víkend jsme se všichni náramně těšili. Když se k tomu připočte slunečné bezvětrné počasí se sněhovou pokrývkou, nemohlo si devět otužilců přát více. Vzali jsme mezi sebe tři děti a ty se vydováděli neskonale jak na běžkách, tak večer okolo chatky, v níž jsme se ubytovali.
Sobotní ráno vítalo běžkaře sluníčkem i ranním mrazíkem. Vlakem nás pět přijelo s plnou polní do Raspenavy na přestup na autobus na Smědavu. Na zastávce jsme potkali paní čekající na bus jako první, naše kamarádka se ohlásila druhá v pořadí, neboť se vyvalilo z nádraží plno turistů toužebně očekávající spoj do hor. Naše pořadí nám byla houby platná. Autobus si zastavil o tři metry dříve. Naštěstí přijela též posila, která přebytek zájemců uklidnila. Celá naše sestava s těžkými batohy a běžkami v rukách se setkala u chaty Smědava.

Dva z nás měli navíc krátké hliníkové lopaty na případné odhazování sněhu před chatou, k níž se výprava ztěžka vydala. Stojí za zmínku naše masérka z Ferďákova, protože stála poprvé na dřevěných ski, aniž by si tento druh sportu někdy předem vyzkoušela. Statečně se s tím poprala a díky jejímu příteli

 

vybalancovala téměř veškeré sjezdy, tedy, které jsem já viděl. Samozřejmě pádům se neubránil téměř nikdo a zvedat se s plnou bagáží na zádech nebylo vůbec jednoduché.

Za Předělem pár set metrů dolů a konečně jsme se ocitli u nádrže poblíž chatky v čase kolem dvanácté hodiny. Ještě najít mezi smrky vhodný vjezd na zasněžený dvorek, kde bývaly lavice se stolem.

Opuštěná zasněžená chatka pro dobrodruhy se pod bílými vousy tajemně smála, jakže se k ní dostaneme.

Holky nechaly všeho a odešly se koupat.

Na zbytku mužské populace bylo odházet doslova v některých místech dva metry sněhu. Nejdříve se uvolnila malá kůlna s hlavním vstupem, potom se hledala velká kůlna se dřevem, kde nám nejmladší člen pomohl určit polohu dveří a jeho taťka plivl do dlaní, vzal do ruky lopatu s níž se oháněl jako rypadlo odhazující uhlí při důlní činnosti. Naopak Ferďákovec hledal okénko pro anglický dvorek na čelní straně chaty. S mou malou pomocí okénko i otevřel a měl radost z dobře vykonané práce všech účastníků. Oba jsme pak také vytvořili cestičky, já ke kadibudce, on k potůčku sloužící nám po převaření

k pití. Děvčata se v ledové nádrži bez šatů vycachtala (kamarádka s masérkou) aniž by počkala na mužské polovičky, jenž by na ně jistě překvapeně zírali. Takto čuměli pouze okolní projíždějící běžci.,,

Po osvěžení,  přišly holky do teple vyhřáté lovecké světnice, kde již jejich těžká zavazadla seděla na podlaze a očekávala vyjmutí potravin ze svých útrob. Tak dokonale jsme se o ně postarali a nyní byla řada na nich, co s jídlem vymyslí. A nekonal se buřtguláš, protože jsme si chtěli užít sluníčka odložili jsme jej na večeři. Nyní se jedla jídla z domova připravená. Po nasycení žaludků, se dohodla menší projížďka na vyhlídku Paličník, u které se na podzim výhled nezdařil. Sluníčko hřálo o něco více, teplé oblečení však ve stínu bylo potřeba. V mírně stoupajícím svahu naše vzájemné laskavé laškování nebralo konce, ale masérka se soustředila na svůj výkon a zvládla vystoupat k vrcholu bez potíží. Vlastně problémky nastaly při sjíždění muld na stezce k vrcholu. Mladší holky to bravurně sjely, zkušení jen tak tak i když se vyskytly na neočekávaných hupech drobné pády…

Krásný výhled na ozářenou krajinu při zapadajícím slunci z vrchu Paličníku, stal se odměnou za vytrvalost v běžecké stopě. Pod námi se usadili dva dobrodruzi se spacáky, aby si vychutnali jasnou zimní

noční oblohu. Nafotilo se spousta snímků pozoruhodné scenérie světla s krajinou a cesta zpět vedla druhou stranou Klínového vrchu.

Počkali jsme si na úplný západ slunce pro naše superfotomobily každý pro vlastní archív. Sjezd dolů na rozcestí Předěl i dále připomínal na zmrzlém povrchu spíše sjezd na lyžích sjezdových.

V dočasném azylu se lyže ukryly do malé kůlny, došlo se pro vodu na vaření večeře buřtguláše.

V pozdním večeru se dala do práce masérka a namasírovala se svými olejíčky kamarádku kuchařku i mladou slečnu. Děti si vymyslely jezdecké průpravy na sněhu s čelovkami na hlavě na nakloněné rovině venku.

Na střeše. Nebudu to komentovat. Zimní atmosféra se musela řádně využít a tak dospělí dospěli k nápadu vyfotit se u nádrže za měsíčního svitu jen ve spodním prádle.  Oblohu plnou jasných hvězd oslňoval velký Měsíc, smějící se naším extravagantním fotkám soutěžících nahých lýtek při mírném mrazu noci.  Soutěž o nejkrásnější lýtka.

 

 

Nadešla doba spánku. Děti dávno spaly na půdě , s nimi i jeden taťka a k mému překvapení i naše spolehlivé ranní ptáče kamarádka z Lbc. Místo dole u plápolajícího ohně v kamnech by se jistě našlo, ona však zvolila půdu, na níž ještě nespala. Překvapilo mne to, neboť si nepamatuji, že by se parta někdy trhala a z toho důvodu jsem si nemohl rychle vzpomenout na přichystané vyprávění na dobrou noc. Zvolil jsem tedy příběh o souhvězdí Oriona. Nic naplat po pár větách chrněla celá věta, jen kamarádka z Potoka přitakala po poslední větě na dobrou noc. Další, pro mne milé překvapení, nastalo, když kamarád Ferďákovec za hodinu nahodil svůj motor, představujíc rušný element, po zamlaskání ztichl a už nenaskočil. Někdo však musel dbát o teplo, tož já zhruba každou hodinku přikládal až asi kolem páté

nebylo čím přitopit a já na chvilku usnul na nerovném hrbolatém lůžku. Do místnosti se pustil chlad. Spacáky každého ochránily před vkrádající nepříjemnou zimou.
Ráno první přivítala kamarádka kuchařka návštěvou WC, po ní se courali další. Slunce se již koukalo zvysoka na ospalce z chatky, když se snídalo převážně sladké – moučníky od buchet po bábovku a mufiny. Následovala běžecký výlet na Zelený kámen vyskytující se pár kilometrů od Lupínku.

Celkem pohodová jízda za slunečného počasí v dobré náladě na vyhlídkové místo kopce s mohutnou skálou. Vyšplhali jsme se na obrovský kámen,

z něhož byl nádherný kruhový pohled po jizerských horách a Krkonoších. Ze zpáteční cesty na těžkém mokrém sněhu se radovala masérka, která se nenechala vyvést tempa ani na opratích. No je to sen každého muže ovládat ženu pomocí vlastních opratí, kdo ví jestli, to skrytě není naopak. Naštěstí se doba mění a rovnoprávnost se rozšiřuje po celém světě.

Po návratu na chatu se pobyt chýlil do finiše. Nápad vzít si deky na sněhovou pláž a vlézt do nádrže s mrazivou vodou v plavkách, když včerejšek jsme všichni nestihli, byl dospělými otužilci schválen.

Čtyři odvážlivci jenom v plavkách za teploty vzduchu na slunci cca 8 st a vody asi 3 stupně si dokázali, že ponořit těla do ledové vody je opravdu vynikající. Ve vodě se uplavalo pár temp,

celkově jsme vydrželi v ledovce několik vteřin a hurá na deku. Abychom my muži vyrovnali včerejší deficit otužování, dali jsme si za pár minut repete.

Samozřejmě projíždějící bežkaři nestačili zírat na nový trend v Jizerských horách, raději pokračovali dále.

Po obědě s buřtgulášem jsme spakovali veškeré věci, uklidili náš dočasný domov a opět těžcí se potáceli v běžeckých stopách. Já s dcerkou jsme ostatním ujížděli, neboť bus jedoucí v 16 hodin ze Smědavy nám vyhovoval v návaznosti na další dopravu.  A ovšem byly zde i jiné argumenty proč musíme stihnout právě tento spoj. Nakonec zbytek tlupy také zabral, abychom se v autobuse zase setkali. V Hejnicích jsme se rozloučili s domácími, očekávajíc odjezd po železnici domů.
Ve vlaku jsem si všiml, že naše aktivní kamarádka toho měla docela dost, únava a nošení těžkého břemene na zádech jí ovšem nezkazila radost z veleúspěšného víkendu. Krásné zážitky ji dorovnaly vyčerpanou pozitivní energii.
Celý pobyt i s otužilci je na videu zde.