Z Hlavatice na Kopicův statek

Prý jsme dlouho nenavštívili Český ráj! Tak tedy původně nenáročná procházka ve složení pěti dospěláků se psem  počala se na parkovišti v  Pelešanech.

Branou Českého ráje kolem dřevěných soch stoupali jsme ke Hlavatici. Terén nám již známý nás však trochu překvapil. Bahno a ledíky se střídali s ledíky a bahnem.

Ale vidina malebné hospůdky u Valdštejna nás popoháněla kupředu, takže odbočku ke kalvárii jsme na poprvé přešli. Nevadí, vezmeme ji po cestě zpět.

( mě to nedalo a zatím co ostatní běželi na svařáka a pívo, já půl hodiny běhala lesem sem a tam, než jsme ji našla)

Cestou ke Kopicovu statku nemohli jsme odolat a prolézt ještě zříceninu skalního hrádku Kavčiny. Pouze ve třech. Všichni přišli k nějaké újmě, mě podklouzly nohy a sjela jsem si to po zadku rovnou do hradu.      Doběhli jsme zbylé dva členy a teď už huráá na reliéfy.

Největším  překvapením však pro nás byly stopičky ve sněhu, které patřily jezevcovi. Prý je vzácné nalézt ve sněhu jezevčí stopy, protože jezevec vylézá z nory pouze vyjímečně 1 – 2 x za zimu.

Klikatými cestičkami jsme běhali údolím mezi skalami a hledali vytesané reliéfy, abychom žádný nevynechali. Zkratkou jsme prošli osadou Za Hájem na žlutou zpět k Valdštejnu.

 

Teď už jsme na kalvárii nezapomněli, prozkoumali jsme tamní kapličku a kříže a vydali se k autu.

Lesní cesta značená zeleně byla jeden led. Poslední zátěžová zkouška. Nebylo kam uhnout, nad námi stráň, pod námi sráz. A tak z poklidné procházky nastalo  vtipné drama.

Bylo na každém dělat, co umí.  Následovalo bruslení po dvou i po čtyřech.  Tentokráte to však skončilo bez pohmožděnin….aspoň myslím.

Pa příště!