Čtyři na kole a jeden motor aneb putovali jsme Kokořínskem

Poprvé za trvání party jsme využili třídenní volno prodlouženého víkendu s možností cestovat na kole. Náš starší člen navrhl plán cyklocesty Kokořínskem a my čtyři souhlasili. Poprvé jsem viděl jeho parťačku jezdit s nadšením, bodejť by ne, elektrokolo způsobí, že můžete jet na obyčejném bicyklu do kopce se zátěží, jak chcete a stejně se díváte na záda cyklisty lehce šlapajícího vpřed.
Do vlaku v Liberci jsme vstupovali první my. Průvodčí hlásil max počet šest kol, což mělo za následek asi deseti zklamaných cyklistů vyjíždějících si na projížďku. Zkrátka ČD opět nezklamaly svou nepředvídavostí prodlouženého víkendu s polojasným počasím. Přestup v Lípě proběhl bez problémů.

Po výstupu v Blíževedlech jsme se stavili v oblíbeném smíšeném zboží pro dokoupení potravin.

Během cesty kopírujíc hranici CHKO bodla kamarádku při kochání se žlutými polí, vosa do krku,

naštěstí bez následků. Asi po 8 km se na pravé straně v údolí objevil rybník, který jsme okupovali k opalování a první svačině.

Přes Tuhanec a Tuhań ubíhala jízda v pohodě, ale za Mošnicí se spurtovalo v prašné cestě do kopce a nyní se využil ten luxus elektrokola. Starší nám i mne ujela o desítky metrů napřed. Užívala si svého vítězství. Strhaně ve tváři jsme ocenili její výkon.

Lány žlutých polí nás doprovázely až do obce Chcebuz, kde se mimo zchátralého zámku a kostela natáčel film Lidice. Sledujíc vzdálený Říp jsme projížděli polo vrchovinou  s borovicovými lesy s písčitým podkladem, na němž jsme měli někdy velké problémy ustát to.

Zvláštní obrázek se naskytl při pohledu na obzor s komíny elektrárny Mělník v pozadí se Řípem podobný tomu z Ocelového města od Julesa Verna.

Když jsme došlapali do Želíz, část party si odpočinula na lavičce a my zdatní si vyšlápli k výtvorům v pískovcích – Čertovým hlavám, vytvořené sochařem Václavem Levým.

Jeho další skalní reliéfy jsme nacházeli při modrém značení v lesích nad Tupadly.

Jeskyni Harfenice, Sfinga a Had  jsme si zaznamenali do našich mobilů několikrát. Po té se rozhodlo najít si nocleh. Nebyla sice pokročilá hodina, ale najít to správné místo pro všechny dalo zabrat. Na konci cesty u paseky se nakonec podařilo zvolit si v borovém lese téměř dokonalou plochu k přespání.

Postavily se dva stany, v nichž spali starší a má dcerka. Já s kamarádkou jsme si nějak odvykli střeše nad hlavou, proto jsme usínali s pohledem do korun borovic. Příběh Naslouchač pro dobrou noc jsem dovyprávěl a sám usnul mělkým spánkem.

Po vydatné sladké snídani jsme po sobě uklidili, aniž by někdo poznal, kdo se zde válel.

Za krátkou chvilku jsme projížděli roklí ve vesnici Tupadly (jejich cyklostezka je velice zajímavá, jedete po úplné rovině, ale musíte šlapat jako blázen, aby jste vůbec něco ujeli).

Z vrchu se na nás dívala krásně zachovalá rozhledna Slavín minimálně z barokních čas.. No po zjištění, že ji postavili před jeden a půl stoletím, aby to vypadalo zajímavě, už se mi tak moc nelíbila. No co? Fake prostě neberu.

Po několika kilometrech nastala zdánlivě těžká otázka týkající se ujetí pár kilometrů navíc a jako bonus pro nadšence měl být Ježíš vytesaný do pískovce. Zdání těžké otázky klame, samozřejmě, že se obětoval pouze jeden – nijak neobvyklé.

Po krátkém čekání na našeho nadšence jsme se s úspěchem zas shledali a já ho hned stihla sprdnout, že mi schoval sušenky, krásná to odměna za výjezd, že? Ale nijak jsme nelelkovali a jeli jsme dál po krásné rovince až k zřícenině hradu jménem Starý zámek to je ironie, co?

Pár odvážlivců to tam vyběhlo, vyšplhalo, nafotilo, zajásalo nad tamními konvalinkami,

sešplhalo, našlo jeskyni, našlo skalní reliéf Madonu, seběhlo a našlo zbytek své party válící se na plachtě pod hradem. Zjistilo se, že pokud půjdeme cestou kolem hradu, která vede lesem, výrazně si zkrátíme cestu… A kdo měl tenhle blbý nápad? No já ne!! A kdyby to napadlo tu naší paninku s elektrem, tak bych se ani nedivila! Ta si pískala, když narazila na ty kopce. Zařadila pětku, nadmula se pýchou a s nadřazeným pohledem kolem nás těžce šlapajících, táhnoucích a padajících z kol projela. Jako by každodenně na tajňačku vyjížděla na kole kopce typu cesta na Ještěd pod lany. Je to zvláštní, ale nakonec jsme se dobelhali na vršek i my, ta chudina. Při projíždění vesnice Vidim,

se jeden z nadšenců, tak nadchnul z kopců, že si jeden vyjel a pak po schodech sám ještě jednou vyšlapal, jestli to bylo cíleně, se určitě už nikdy nedozvíme (nebylo, jel jsme jako průzkumník první za cedulí potraviny a špatně odbočil, pak jsem se musel po 200 metrech  krutě vracet zpět). Víme jen to, že jsme tam našli naše další místo pro několikahodinový odpočinek na oběd přímo vedle okýnka restaurace a potravin.

Nakoupili jsme, naobědvali jsme se – na vlastním vařiči uvařili gulášovou polévku z polotovarů, dali si hodinového šlofíka a jeli dál.  Cestou necestou jsme sjížděli kopce nekopce. silnice, silničky a já už nevím co, až se náš nejstarší jezdec z toho naštval. Ale my jsme mu jeho pomalou jízdu odpustili, aspoň jsme se na každém kopečku dostatečně vydýchali… Hlavní je to, že jsme celkem brzo zas někde zastavili. Ve Střezivojicích u rybníka.

Plného pulců. Jste lechtiví? Ani se k tomu rybníku nepřibližujte, věřte mi, ponořila jsem nohy a to se nedalo! To byl určitě extrém všech extrémů. Nikdy! Absolutně nikdy si nepůjdu nechat ožrat kůžičku na nohách do takových těch speciálních salonů s pedikúrou. To tak lechtalo! Div jsem se nepočůrala a věřte mi, vážně jsem potřebovala…

Další zastávku jsem udělala až blízko Nedvězí, kam jsme se chtěli vyšplhat, na houpačce u kapličky. Za mě jako bomba! Ti, co to tam dávali, prostě veděli, co potřebuji. Zbytek mi samozřejmě hned ujel, ale nedostali se daleko.

Zastihla jsem je v půlce krpálu na horu. Tam jsme i všichni společně odhodili kola, jiní se starostmi druzí bez a vylezli nahoru na horu. Byla to nádhera! Vážně!

Bylo vidět na všechny světové strany všechny kopečky a dokonce jsem se pohádala o tom, kde jsou Jizerky! No já nevím, asi před námi odcupitaly pryč. Úspěšně jsme slezli dolů a jeli nazpátek. Cestou jsme se stavili i u hřbitova, kde divoce rostly bílý narcisy. Jako mrtvolky to tam musí mít rády…

Pomalu ale jistě jsme se blížili k místu přenocování, ještě jsme ale stihli poslat hromy a blesky na toho,kdo vykutal nedalekou horu zničenou těžbou.

Doufám, že se dostanou do pekla, troubové, nebo je aspoň může usmažit globální oteplování či minimálně sežrat jelen. Zanedlouho jsme našli v lese naprosto vyhovující prostor pro naše stany i plachtu.

Udělali jsme si večeři poslechli pohádku a šli na kutě. To, že si o mně mysleli, že jsem se ztratila cestou na toaletu (malá procházka vám nic neříká?!) vám radši říkat nebudu. A vůbec táátíí už jsi zas na řadě, já du spát, brou.

V noci ti co spali pod širákem zažili mírný deštík něco kolem půlnoci, natáhli plachtu přes spacáky a mysleli si, že se bude lépe spát. Bohužel, deštík se prodloužil a pod pogumovanou plachtou bylo dusno, navíc se tvořila na vnější straně vlhkost. Příště s sebou provázky s kolíky do země, abychom střechu zakolíkovali. Ráno se snědly zbytky potravin při uvařeném čaji a kávě. Zamířili jsme na Dřevčice, Heřmánky, Loubí, kde jsme načerpali vodu ze studánky pro případné vaření. Prudký kopec do renovující obce Loubí s výhledy jsme vyšlápli pěšky.

Polní cestou okolo starověké lípy s kapličkou sjela skupinka cyklistů  mezi zdejšími loukami plných odkvetlých pampelišek do větší vsi Holany.

Na návsi zaparkovali s úmyslem nákupu ve smíšeném zboží v čele s vietnamkou.  Skoupili jsme drobné pečivo s různými saláty a dali si na lavičce oběd. V parku jsme si na sluníčku dáchli při odpolední kávě.

Závěrečná etapa do Lípy vedla po silnici s kratší zastávkou na labutě s kachničkami na chovném rybníku a pak pokračovala až na vlakové nádraží. Překvapivě prázdným osobákem pro naše kola, nás ČD dovezli do Liberce bez potíží.
Užili jsme si prodloužený víkend umocněný pěkným počasím s rozkvetlými loukami s mnoha cvrdlikajícími cvrčky, lesy plných života rozezpívaných ptáčků ba i pulců okusující naše zpocené nožky. Celkových ujetých cca 100 km po kraji kokořínském s pískovcovými reliéfy se náramně vydařilo. Při těchto částečně terénních cestách se opotřebovaly brašny, které se budou muset nahradit, nicméně třídenní výpravy jsou možné pro naši starší cestovatelku s novým elektrokolem. Musím si nyní zvykat na dvojku v týmu nebo se snažit více trénovat, Jo, časy se mění… Ještě doladit naše České dráhy spoji s vozy pro kola a budeme všichni naprosto spokojeni.