Nocleh v altánku nad Kamenicí

Deštivý květnový víkend předpovídali meteorologové  a trefili se. Vybaveni proti promoknutí jsme se vydali s plnou polní (stan, spacák) na zádech na pěší krátkou obhlídku České Kamenice. Koronavirové období nošení roušek pomalu opouští naše města, jen ve vlacích je nutno dusit se pod ní. Vandru se zúčastnilo osm osob (včetně tří mládežníků a psa), ostatní odradilo nepříjemné počasí, byť se v realitě moc neprojevilo.

Z vlaku jsme za proměnlivého počasí vystoupili na zastávce v České Kamenici míříc do centra města.

Kamarádka naplánovala okruh po kopcích kolem města začínající z náměstí po žluté stoupáním ke skalní vyhlídce Ponorka.

Pomalým tempem se skupinka vyškrábala k vyhlídce, aby pohlédla na město.

Dalším zajímavým úkazem zdejší oblasti jsou vytesané kapličky českých bratří sloužícím kdysi ke společným modlitbám. Nyní se renovovali a stojí za to je spatřit. Jedna z mála Nejsvětější Trojice měla krásnou barevnou výzdobu nakreslenou na podkladu v pískovci.

Zaujalo nás i hezké zobrazení Křížové cesty u Bratrských oltářů s novou dřevěnou lavicí vedle sochy anděla.

Cestou jsme vystoupali ke skalisku Jehla se zábradlím s výhledem na Lužické hory, Růžovskou horu, Labské pískovce a České středohoří. Samozřejmě, že jsme s sebou netahali batohy. Ty zůstaly u stromu na rozcestí nedaleko od Jehly. Dle radaru se zjistila přicházející odpolední dešťová přeháňka. Sestupovali jsme k hranici města a slyšeli kapky dopadající na listy stromů podél stezky.

Sedli jsme si tedy na lavičku pod lípu a čekali co dál. Déšť neustával. Naproti nám stál velký dům se slunečníky s lavicemi. Někteří vybízeli k jeho návštěvě, ale jak se později prokázalo, byl to domov pro seniory.

Uplynula půlhodinka. Stále drobně pršelo a tu náš zdatný borec se synem spatřil naproti na kopci v lese jakousi stavbu. Vyšli na průzkum. Po návratu nám vyprávěli o vhodném přístřeší ve zděném altánku. Nezbývalo než se přesunout, neboť konec oblačnosti byl v nedohlednu.

Velký zděný altán se šesti okny a písečnou podlahou, nám zůstal ochranou před vlhkostí.

Nasvačili jsme se, uvařili čínskou polévku a čekali. Radary předpovídaly konec, ovšem venku se to nijak neprojevilo. Nejdříve v 17h, 18.30h, 19h. Mezitím jsme se bavili hrami jako je ting tong,

jedna- jedna. dva – dva atd. Vlezlá zima nepříjemně otravovala a nezbývalo než se rozhodnout kam po 6 km dál. Navrhoval jsem dojít na protější Zámecký kopec a tam rozvinout stany. Většina rozhodla zůstat zde a přespat. V 19.30 přestalo pršet.

Mladí si postavili stany kousek od nás. Nás pět si ustlalo na zemi v altánku.

Když si představíte, že k dobré náladě deštivé přispíval tatranský čaj i rum nebylo nouze o vtipná vystoupení…Naši nejstarší alkohol tak rozohnil, že by v noci pořád o něčem povídala. Setmělo se, přesto světlo prosvítalo přes lesní stromoví a my jsme nemohli usnout. Nakonec vyloudili po mě příběh o Kamenici, načež usnuli ani nedutali. Jen já jsem ještě počítal ovečky…

Ranní probuzení smíchem se ujalo, hned se vstávalo lépe. Počasí vcelku polojasné. Nasnídali jsme se ze zásob,

složili stany, představili plány kam se podíváme a šli. V centru Kamenice si někteří dokoupili jídlo s pitím. Na Zámecký vrch jsme vylézali postupně.

Batohy jsme nechali u stromu na rozcestí, protože táhnout se nahoru a zpět po nebezpečně kamenité stezce nemělo smysl. Na vršku na nás čekala dřevěná věž s přístupnou vyhlídkou do širého kraje ústeckého.

Při nahazování těžkého batohu se smekl o kořen náš starší kamarád a při pádu si vykloubil pravý malíček u ruky. Holky omdlévaly ze svobodného pohybu prstu, já si vzpomněl na Jágra při MS v hokeji, jen kamarád to nějak zvlášť neřešil. Za pár minut cesty si prst dosedl zpět do kloubu. Po posilnění svačiny se pokračovalo směr Kamenický Šenov. U hlavní silnice jsme se rozdělili na ty co ještě chtějí spatřit Křížovou cestu na úpatí kopce Stráž a na ty co počkají v Šenově pod altánkem u pramene. Za hodinku po náročné trase prudkého stoupání a klesání, když se nafotilo místo Nejsvětější Trojice s naší pověšenou vlajkou v pozadí,

se parta opět sloučila u výše zmíněné cesty.

V altánku na lavičkách tu seděla místní pamětnice rozdávající vědomosti o zdejších místech. Uvařili se čínské nudle pro mládež, káva dospělcům a rychle na vlak-motorák, který zde jezdí pouze o víkendech. Při spěchu s paní domorodkyní na kýžený spoj se drobně rozpršelo. naštěstí se vše v pořádku stihlo i s 5 minutovou rezervou.

Celá skupina měla radost ze starého klasického motoráčku, jenž nás zavezl přímo do Kamenice. Odsud rumburským rychlíkem do Benešova nad Ploučnicí, tam přečkali hodinku prostoje a už jsme se těšili v novém vagóně na Lípu na naši kamarádku z Liberce. Vše by skončilo ideálně, kdyby si bleskový rychlík Ploučnice nezadřel motor a my nemuseli v Křižanech čekat hodinu a půl na osobák.
Nuže, zažili jsme o víkendu i přes avizované srážky hodně legrace v neplánovaném ubytování ve zděném altánku, shlédli jsme v tomto kraji překvapivě dost nábožensky založených  skalních kapliček a koneckonců též nezapomenutelné rozhledy po okolí.

Celkem jsme za dva dny ušli cca pohodových 17 km s batohy na zádech a oblačností nad hlavou.