Kokořínské blátíčko
Hrad Kokořín nebyl námi ještě pokořen, proto se vybrala tato volba jak z hlediska vzdálenosti, tak z období kdy by mohlo býti květnové počasí moudřejší. Na štěstí vytrvale pršelo jen v týdnu, na víkend se v reálu v této oblasti Kokořínska měl déšť vyskytovat zřídka, což se stalo pravdou. Jenomže zabahněné silnice, cesty, stezky aj. trasy dávali na vědomí neschůdnost vytyčeným směrem. Výletu o jedné noci ( se stanem a spacákem ) se zúčastnili pouze čtyři skalní dospělí a pes, co se nezalekli deštivých přeháněk. Já fanda hokeje MS jsem obětoval pohled na TV za pohled na údolí Kokořínska.
Výprava po českých drahách přes Turnov , Mladou Boleslav na Mšeno vycházela dobře než došlo k zastavení motoráku na zastávce Skalsko,
ze které jsme se kvůli spadlému stromu na trati u Trnové, po kolejích již nehli. Byl nám přislíben autobus. Čekání na vozidlo ČD, však nabíralo zpoždění několika desítek minut ( cca 90 min ) a tak nás po domluvě odvezla ochotná paní s bílou dodávkou. Nasmlouvaný vůz (dodávka společnosti KOS ) od ČD sice přijel, ale po oznámení čekání na další vlak z MB jsme se rozhodli odjet soukromým vozem. Trasa ze Mšena na Kočičiny se musela díky promáčenému terénu změnit na silniční pochod
do obce Hradsko.
V tu chvíli sluníčko pálilo o sto šest. Místy jsme se obratně vyhýbali naplavené půdě přes celou vozovku a dávalo to tušit, že okolí nebude jiné. Konečně se sestupovalo do kokořínského údolí s blížící se bouřkou v zádech.
Stezka mezi pískovcovými skalami se vinula až do údolí.
Nakonec se přeci řádně rozpršelo,
náš pohotový úkryt byla hospoda u Slavíčků.
Naobědvali jsme se sýry, guláši a malinovkou.
Nepříjemný zážitek nadešel v době, kdy se pán od stolu přestal věnovat svému psu bojové rasy a ten potichoučku mířil k našemu psíku pod stolem. Strhla se rvačka s řevem a jen taktak, že se nestalo nic horšího než vylité sklenice, Prozřetelnost zaklínila vodítko za nohu stolu.
Když se vyčasilo, pokračovalo se na cíl naší cesty hrad Kokořín.
Celkem rozlehlý hrad vystavěný Lucemburky mne učaroval krásnými věžemi a vysokými hradbami.
V podhradí nastal čas rozloučení, neboť mne čekali doma otcovské povinnosti a ostatní putovali dál. Jak dopadli o tom později. Já se vydal po zelené vzhůru z kaňonu podél pískovcových útesů.
Nejhorší trať však byla mezi poli, kde průtrž naplavila bahýnko po němž se to náramně klouzalo.
Vše dobře dopadlo alespoň já si to na chvilku myslel.Za mnou se chystala nová velká bouře.
Po dvou kilometrech jsem doběhl na nádraží ve Mšeně a silný vítr s blesky ukázal svou sílu. Jenže moc nezapršelo, přívalový déšť si vybral jinou oblast.
Odjel jsem zpáteční trasou vlakem s dvěma přestupy a za tmy doklusal domů. Jak asi dopadla trojice se stany ?
Již tedy jen ve třech, plus pes, jsme pokračovali malebnou přírodou za slunečného svitu.
Po chvíli se k nám blížila černá mračna.Tentokrát jsme nenašli úkryt, jen malou stříšku u mapky trasy,kde jsme naštěstí krátkou spršku přečkali tísnící se k sobě.
Následoval výstup s mnoha schody,které nikdo nepočítal.
Vzhůru na Pokličky!!!
Další část turistické cesty vedla rozbahněným a od lesní techniky rozbrázděným terénem.
Nedalo se ani jít lesem.Listí bylo rozmočené a všude spousta polámaných větví znemožňovaly průchod.Na klouzavém blátíčku náš člen párkrát nebezpečně uklouzl a jeho kalhoty dostaly tržnou ránu.Teď už se rozhlížíme po vhodném místě na nocleh.
Zmoženi zdoláváním náročné cesty jsme rychle ulehli a dobře se vyspali.
Ráno zase svítilo sluníčko a slibovalo krásný den.Po snídani vyrážíme směrem na Mšeno.Po cestě nás čeká ještě spousta hezkých míst.
Cinibulkova stezka byla pestrá a náročná.Žebřík,kořeny,spouštění za pomoci řetězu,plazení po skále a přelez a podlez jak umíš!!!Už nikdy Cinibulku!!!!
Jakmile jsme vyšli z lesa,čekal nás úžasný výhled do kraje.
Po občerstvení a mňamce vyrážíme na Mšeno.
Všichni jsme spokojeni s prožitým víkendem a vydařeným počasím !!!
Jen mě tu chybí příhoda s kalhotama, tak ji snad příště dopíšeme!!!
