Dovolená na kole Nízkým Jeseníkem

Tato tradiční dovolená na kole po Jeseníkách se plánovala již dříve ,před lety, když si Jarda způsobil úraz, se odložila . Nadešel čas oprášit tento nápad mnou a navrhnout trasu kudy kam jet. Kdo osedlal cyklooře: Maruška, Jarda, Vláďa, Štěpán, Šárka, já, později Lenka, Anežka, Filip.

Všechno začalo v sobotu příjezdem do Olomouce. Úzké výtahy nás v tomto velkém městě docela vypekly, nezbylo než všechna kola vynášet po schodech.

Než jsme vyrazili dál, pořádně jsme se najedli na olomouckém nádraží a pak pokračovali do Bystrovan.

Tam se Maruška s Jardou oddělili a pokračovali osobním vlakem, zatímco my jsme se vydali na kolech

úzkými silničkami stoupajícími směrem k našemu cíli – Domašovu nad Bystřicí.

V Domašově už na nás čekala druhá polovina výpravy. Slabou hodinku jsme strávili ve společnosti hudby country, dali si něco dobrého k jídlu a potom pokračovali v hledání místa na nocleh. Ten jsme našli s velkým brbláním ostatních na louce u lesa nad zmíněnou obcí.

V neděli ráno jsme nakoupili v Moravském Berouně, abychom se najedli u zavřené restaurace na fotbalovém hřišti v obci Dětřichov.

Počasí přálo a slunce nás doprovázelo na trase za silného větru k nejvyšší hoře Nízkého Jeseníku – Slunečná. Vrcholová kniha ukrytá ve schránce stromu nás upozornila na zrající manga. Humorně jsme odpověděli zasazením melounů…

Jenže během dne se začala blížit bouřka. Museli jsme tedy zrychlit a před jejími prvními kapkami jsme uprchli do vsi Roudno, kde jsme se schovali v restauraci.

Po obědě naši čtveřici, Šárka, Vláďa, já a Maruška, čekal výstup na Velký Roudný. S radostí jsme nahoru táhli zadýchanou Marušku bez Jardy a Štěpána.

Kopec svým tvarem i výstupem trochu připomínal Říp. Nahoře stála, krom kapličky, dřevěná rozhledna s dalekým výhledem do okolní krajiny s vodní nádrží Slezskou Hartou.

Po sestupu jsme hledali nocleh, jenž jsme našli na louce s vysokou travou nedaleko Roudnýho. Večer už jsme jen odpočívali a užívali si klidu.

V pondělí, na svátek, nás ráno přivítalo pochmurné počasí a déšť. Pod přístřeškem u hlavní silnice jsme přečkali nejhorší přeháňku a potom se naše skupina rozdělila. Ve třech, já, Vláďa, Šárka,  jsme vystoupali ke zřícenině Vildštejn s nezřetelnými valy v zarostlém lese

a následně ještě na kovovou rozhlednu Halaška, z níž jsme obdivovali ve větru rozhled po krajině za velké oblačnosti.

Před deštěm jsme stihli dojet do Budišova nad Budišovkou, kde jsme se všichni setkali a dali si pozdní oběd.

Odpoledne jsme pokračovali kolem přehrady Kružberk.

Cestou jsme měli jedno nečekané setkání – zahlédli jsme bílého srnce pasoucího se na poli ve společnosti srnek. Nadešel večer s otázkou, kde postavíme stany. Na posekané na louce mezi zatravněnými kopci.

Naše obvyklá trojice se vydala hledat zříceninu Kružberk, aby si odnesla zážitek obyčejného kamenného valu. Aspoň ty zbytky kamenné rozhledny s přístřeškem nám udělaly radost.

Mezitím se začaly objevovat drobné technické problémy. Stojany na kolech nedržely, protože se časem na terénních cestách postupně ztrácely šroubky. Naštěstí jsme vzali s sebou stahovací pásky, které zajistili pevné držení.

V úterý nás od rána pronásledovaly přeháňky. Dojeli jsme k přehradě Slezská Harta a odtud pokračovali po hlavní silnici na oběd do Razové. Někteří jedinci si chtěli odpočinout ve škarpě u komunikace.

Sotva jsme usedli ke stolu, strhla se pořádná bouřka. My jsme ji tentokrát přečkali v klidu u jídla. Odvážná čtveřice mladších mezitím využila chvíle bez deště a vyrazila se vykoupat do přehrady. Přihnala se opět dešťová bouře, která jezdcům – plavcům vůbec nevadila.

Až na mne, páč jsem to nestihl a celý promoknul. Odešel jsem mokrý pod občerstvení, ale po 20 minutách jsem si koupel vynahradil. Vydal jsem se ke břehu na druhý pokus a konečně si koupání také užil.

Cestou jsme hledali Razovské tufity:
z netu : V bývalém lomu jsou k vidění jak vrstvy tufitů (žhavých úlomků hornin, které byly vyvrženy při erupci sopky Velký Roudný, napadaly do vody a ztuhly), tak sedimentů nesopečného původu.

Zastavili jsme se také u genofondu ovocných dřevin a objevili Morušovník, Kdoule aj. zaniklé ovoce.

Večer jsme začali hledat nocleh. Původně jsme chtěli přespat u vysílače poblíž pastvin, ale prostor byl oplocen, proto jsme zvolili pobyt na nedaleké louce.

Noc z úterý na středu nám připravila pořádnou zkoušku. Zvedl se velmi silný vítr s prudkým deštěm. Vítr nám dokonce ukradl klubovou vlajku, kterou jsem po delším hledání nalezl. Ráno jsme měli další důkaz, že putování na kolech není jen o krásných výhledech, ale také o schopnosti improvizovat.

Ve středu jsme vyrazili k Venušiným Lávovým proudům, nazývajícím se dle nedaleké Venušiny sopky.

U sopky jsme se setkali s naší oblíbenou kamarádkou Lenkou z Kroměříže, kde jsme okukovali dno kráteru.

Naobědvali jsme se v restauraci u hlavní silnice, samozřejmě i se zmrzlinou, načež se pokračovalo dál.

Na noc jsme našli místo na louce ,poblíž zbořené kaple s hrobkou.

V okolí se nacházely zatopené břidlicové lomy, které celé místo dělaly ještě zajímavějším.

Ve čtvrtek jsme se rozhodli navštívit hrad Sovinec. Po nepříjemném vystoupání pěšky na kopec hradu jsme si prohlédli celý areál, včetně společné prohlídky.

Na Sovinci se konala výstava malovaných obrazů. Opravdu se povedly, neboť se blížily reálné skutečnosti.

Později se k nám přidali Anežka s Filipem z Olomouce. Vyšlapali, jak jsme za hodinku poznali, velmi prudký kopec, aby si s námi užili nějaké dobrodružství.  Po společném jídle v podhradí náš plán směřoval na západ co nejblíže vlakové zastávce. Nejdříve jsme překonali onen  vrch, svižně sjízdný,  a zde jsem překonal svůj rychlostní rekord na 59 km/h. Silnice nás dovedla do vsi Dolní Loučky. Ta byla významná výstavou retro kočárků. Maruška měla ohromnou radost ze vzpomínek na kočárky, v nichž vozila své dětičky. Další trasa nás dovedla na Šumvald mezi poli s kukuřicí.

Na večeři jsme dorazili pozdě odpoledne do restaurace v Troubelicích.

Ke konci nás čekal ještě výšlap  z Lipinky kopcovitým terénem k přístřešku s rozhledem.

Nocleh zde stál za to. S výhledem na okolní vesnice a pravděpodobně  vzdálené město Olomouc.

Naše zvídavá čtveřice vyšplhala na blízký vrchol Bradlo.  Odměnou nám byla nádherná vyhlídka při západu slunce na kraj Olomoucka  a Jeseníků.

Pátek už byl ve znamení rozdělení skupiny z moci úřední. Já jsem s mladými zamířil vlakem do Olomouce na Anežčiny promoce, které se výtečně povedly. Sjela se její nejbližší rodina za což byla dcerka ráda, nyní píšíc před jménem bakalářka.

Lenka se vracela domů a zbytek skupiny pokračoval ke zřícenině Brníčko u Zábřehu ,kde si prohlédli zříceninu a v Leštině se zastavili na oběd.

Příjemné osvěžení- koupání je oslovilo  v řece Moravici. Následovala zasloužená siesta a nakonec příjezd do Zábřehu.

A právě tam jsme se znovu všichni setkali. Já dojel vlakem z Olomouce večer. S nalezením unavené party jsem neměl problém. Někteří využili spánku pod širákem za teplé ,oblohou zatažené noci.

Závěrečný den se sjelo asi kilometr zpět do Zábřehu na nádraží, kde nás opět překvapil úzký výtah jen pro invalidní vozík. Nu což, překonáme i tyto překážky.

Závěr. Za několik dní jsme ujeli spoustu kilometrů, vystoupali na kopce, projeli kolem přehrady, hledali noclehy, několikrát zmokli, přečkali bouřky a vítr,  koupali se, jedli v hospodách i venku a poznali mnoho krásných míst Nízkých Jeseníků.

A hlavně jsme zjistili, že když se sejde dobrá parta, není ani déšť, bouřka, rozbitý stojan nebo ztracený šroubek důvodem cestu vzdát.

Právě naopak – z takových věcí vznikají ty nejlepší vzpomínky.

Upraveno s pomocí AI