Náročná expedice v horách Rumunska aneb výstupy až na dřeň

Dlouho připravovaná akce do Rumunska měla zpočátku nešťastný rozjezd. Nejdříve se k nám pěti Já, Šárka, Vladimír, Tomáš, Michal B. připojil Kuba syn Vládi, který nevěděl, zda li dostane dovolenou. Přesto se nabídl, že letenky zařídí přes maďarskou leteckou společnost WizAir. Peníze se poslaly na účet Kuby, jenž zaplatil rezervaci. Rezervace byla zrušena ze strany společnosti zřejmě  kvůli nespárování celkové částky a my dosud čekáme na vrácení peněz. Čímž vznikla urgentní druhá varianta, jízdy Flixbusem trvající cca 15 hodin. Měsíc a půl před odjezdem napsal Flixbus, že při zpáteční cestě udělal drobnou úpravu jízdy. Místo sobotního přestupu v rumunském městě Arad se přestoupí v Budapešti. Drobná odchylka zněla zhruba 20 hodin volného času. Což nás naštvalo a odpovědí nám byla změna odjezdu busu z Brašova přes Budapešť v neděli v 9.20 a příjezdem do Prahy v 5.45 v pondělí.  Přestup před půlnocí v Buda zůstal. Pouze hodinový. Asi měsíc před odjezdem vzdal Kuba společnou cestu a nás zbylo pět.
Na cestu jsem nakoupil vodoodpudivou mapu části Rumunska, vybavil jsem se vším potřebným do nevyzpytatelných hor jako např. mačky, nepromokavá bunda, speciální spodní prádlo, sušené jídlo – ovesné kaše, sušené maso jerky, hroznové cukry, čímž se hmotnost batohu navýšila na 18 kg
V sobotu navečer v 19.10 se výprava seřadila na zastávce na Fugnerce, aby se rozloučila s Libercem a odfrčela do Prahy na Florenc. FlixBus přijel z Německa překvapivě včas 21.10, jedno místo jsme si museli uhájit, neboť rumunští dělníci si sedli tam,  kde se zdálo býti volno. Bohužel cestovalo s námi i mimčo, takže zpočátku spaní moc nešlo. Pak můj spolusedící Vláda si vylil plechovku piva pod nohy, což jsem částečně taky schytal a legrace na cestách mohla začít. Trasa na Brno ubíhala nudně pomalu, většina cestujících spala, jen já při tom modrém světle nad námi nemohl usnout. Svítání nad Budapešti ve 3.50 dávalo naději krásnému dni a týdennímu dobrodružství.

Doklady na hranicích s Rumunskem si celník vybral a za 10 min vrátil. V Aradu jsme se posílili nápoji já jako první udělal první zápis na velké, odepsal jsem si čárku, a zvesela se pokračovalo rozsáhlou rovinou mezi poli a loukami. 20 min před naším speciálně dohodnutým výstupem za 20 Euro, busu vysadil motor. Řidič ho zkoušel nahodit a my se připravovali na krajní možnost jet vlakem. Po 10 min stání ve vedlejší zatáčce, se motor umoudřil a naskočil. S řidiči jsme se  dohodli na vysazení mimo oficiální zastávky v obci Uce de Jos.

Odtud to pro nás bylo nejkratší do ubytování – cca 12 km. V potravinách jsme dokoupili jídlo a pokračovali vedlejší silnici do rekreačního střediska Rosa a Vera v úpatí pohoří Karpat.

Silnice se změnila v prašnou cestu a ta postupně ve vyjete stopy v trávě.

Dle map tudy vedla komunikace, ale opak byl pravdou. Brodili jsme se hustou vysokou travou až se

rozhodlo vzít to zkratkou k nejbližší silnici přes kopec. S těžkým batohem na zádech jsme vystoupali rumištěm u starých domů mezi vysokými kopřivami.

Oplocený pozemek neměl konce. Požádali jsme místního domorodce, který slyšel nepokoj štěkacích psů a naznačil ze můžeme přejít přes pozemek k bráně. Tu jsme přelezli a vysvětlili mu o co nám šlo.

Závěrečný výstup do ubytování jsme zvládli bez problémů. S majitelem jsme si psali co, kde je. Dva velcí přítulní pastevečtí psi nám běželi vstříc, když jsme se ubytovávali ve dvou chatkách.

Bráchové se ubytovali spolu, ve druhém stavení my tři.

Pondělní ráno jsme naplánovali na později neb meteo předpověď hlásila déšť. Nestalo se. A tak proběhla snídaně a balení. Najednou jsme se všichni rozkuckali. Co to může být? Až Vláďa přiznal, že vyzkoušel pepřový sprej, bohužel proti větru…

Prudký vystup v lese v 45 stupňovém sklonu všechny odrovnal. Kolem půl druhé nastal čas na oběd.

Ač jsem upozorňoval, že v lese není třeba provokovat masem, někteří neposlechli a cpali se tuňákem, či klobásou. Naštěstí nás žádný chlupáč nevyhmátl. Nekonečný výstup lesem pomalu končil.

Konečně se šlapalo po vrškách s rozhledem do údolí, do rumunských nížin či na horské stráně fialově rozkvetlými keři brusinek.

Zastavili jsme se na odpočinek, přičemž se Tomáš rozhodl vyzkoušet dron.

Po šesté jsme spatřili z výšky chatu Podragu s bílou střechou, jenže sestup trval nejméně hodinu.

Celkem 7h s těžkými bágly na zádech. K našemu překvapení se v chatě netopilo, restaurace se neprovozovala, jen tři chlapi v teplém oblečení pro nás uvařili polévku a přinesli studená piva Ursus a nealko Cooler v plechovce.

Samozřejmě za peníze v Lei. Pobyt se snídaní 200 L, pivo 25 L, jídlo 50 L. Záchody splachovací, ale špinavý toaletní papír se nesměl odhazovat do mísy, nýbrž do odpadkového koše…

Vyslyšeli naše nářky a k večeru ve 12 lůžkovém pokoji zatopili v kamnech. Zahráli jsme si karty, pověděli příběh a ač jsme znaveni ulehli, spánek nepřicházel, převalovali jsme se rozpumpovaní s túry. Odpočinek nadešel nad ránem.

Následující den Tomáš přichystal menší procházku okruh o 9km po hřebenech. Snídaně v 8.30 byla vydatná vejce, sýr, paštika, bílý chléb, marmeláda a rumunský protlak s masem. Procházka za krásného slunného počasí nyní s menšími batůžky začala stoupáním po sněhových plotnách do sedla

pak se doplnila voda z pramínku vytékající z pod sněhové závěje

a po té se šlapalo k vrchu Mirci.

Šárce se po 3 km obnovilo zranění s kolenem. Rozhodla se nepokračovat v okruhu a raději se s Vládou vrátili zpět do cabany-chaty.

Naše trojice si dala sváču, přičemž se k nám vyšplhali mladí výletníci, Češi.

Já jsem absolvoval neskutečný výkon přes dva horské předěly, zatímco si druhá půlka skupiny lebedila u chaty, seděli si s pivem na sluníčku a očekávali náš příchod.

Naivně jsme se domnívali, že nyní se projdeme vycházkovým tempem, terén nás vyvedl z omylu. Po nepříjemných výstupech a sestupech jsme se ocitli nad údolím chaty.

Jakmile nás zahlédli na zasněženém sedle mávali a hulákali s pivem v ruce. Šťastni z návratu jsme po sestupu zakoupili tři večeře – bramborový guláš s klobásou, panečku jak nám chutnalo. Domácí nám opět zatopil, aby tři karbaníci mohli v pohodě mastit karty.

Další den ráno jsme po snídani vystoupali na hřeben s plnou polní, abychom za jasného počasí šlapali po hřebeni s výhledy po okolních horách k nejvyšší hoře Rumunska.

Cestou jsme potkali vracející se Čechy, s vyprávěním, že přespali v útulně.

Na vrchol jsme vylezáli v mlze v prudkém stoupání. Michal si neměl zapotřebí nic dokazovat a nabídl se, že počká s batohy 200 m od vrcholu v sedle Vistea Mare a uvaří si čaj.

Na vrcholu Moldoveanu 2544 mnm nám štěstí přálo a na chvilku se oblaka roztrhala.

Krásné scenérie jsme se pokusili zachytit na mobilech, leč na živo je na živo.

Následný sestup byl dramatický. Po sněhových plotnách jsme s třemi rumunskými turisty opatrně našlapovali s obavou utržení sněhové kry.

Když jsme se domnívali, že dřina skončila ukázalo se kamenné moře, po němž nás to ještě hodně zdrželo.

Došli jsme k Refugii- útulně.

Spustil se silný liják. Po něm jsem zaslechl jakési cupitání. A hle myši hledající potravu u našich batohů. Zalarmoval jsem všechny spáče a přesunuly jsme bágly do nadzemní části ležení. Hlodavcům jsme k zábavným taškařicím zanechali zdejší zbytky igelitky s PET lahví.

Ve čtvrtek ráno se najedená (především ovesné kaše) výprava vydala z útulny lesem podél horské plné dravé říčky. Pravá divočina.

Překračovali jsme několik dřevěných lávek nad burčícím potokem, popadaných stromů ložených halabala.

V nížinách nám značka ukázala směr obec Victoria podél silnice 6 km. U ní jsme se shodli na pokusu autostopu. A vyšlo to hned napoprvé. Bráchové šli 100 m před námi, aby zmenšili počet stopujících osob. Nám zastavilo první domácí auto a klukům hned další.

Z Victorie jsme odjeli místním MHD Mariatours do Ucea de Jos za 10 lei/osoba.

V obchůdku se dokoupilo potravin na oběd a zpět se banda vrátila na zastávku vlaku. Svačilo se, pilo,

hodovalo, ve stínu budovy před úmorným sluncem. A buch! Vladík opět rozlil plechovku piva. Tomáš se mezitím pokoušel dorozumět pomocí translátoru s mladým klukem z Brašova než přijel spoj.

Vlaková souprava, připomínala ty v Čechách, co jezdí např. do Jizerek až na potlučená okna z jedné strany, jež vypadala nešťastně zalátovaná.  Tom pokračoval s překladem s průvodčím, s nímž si vyměnil podstatné informace o přestupu a vzdálenosti do našeho plánovaného cíle.

Z Bartolomeu, předměstí Brašova, jsme  se jiným spojem dopravili za slabou hodinku na konečnou.

V Zarnesti se nám nejvíce líbilo ubytování za celou dobu pobytu v Rumunsku.

Němý starší galantní pán nás jednotlivě uváděl do pokojů. Pro princeznu Šárku zde bylo připravené ležení v nebesích.

Dohodli jsme se po blahodárném vysprchování na večeři ve městě. Restaurace na klimatizované terase na náměstí s vodotryskem nám vyhovovala.

Jen se někteří pozastavovali nad nabídkou piva bez alkoholu. Nabízeli pouze nealko pivo rádler. Každý si vybral jídlo dle své chuti, já tortilu se zeleninou a kuřecím masem. Chutnalo nám všem.

Západ slunce malebně osvětloval místní uličky s pozadím blízkých hor a loučil se s teplým dnem. Na závěr jsme navštívili místní kavárnu a Tomáš si vyhlédl nedalekou pekárnu pro svůj ranní rituál.

Páteční den začal stereotypně – s vločkami a čajem, či kávou.  Kdo chtěl doplnil si zásoby v marketu 7 -24h, v němž se Šárka nasmála podivné situaci při předávání košíku staříkovi, který ho ochotně umístil na místo.

Vydali jsme se  po prašné silnici k soutěsce. Tradiční vedlejší silnice vedoucí do jiné obce se nám vůbec nezamlouvala, proto jsme uvítali odklon po pěšině vinoucí se úzkou soutěskou s vápennými skálami.

Předešli jsme několik výpravných autobusů s důchodci míříc po červené v opět prudkém stoupání lesem. Na kopci se vrstevnice zmírnila, tahaní jsme procházeli smíšenými lesy za teplého počasí. Zpocení jsme si odpočinuli a posilnili.

O pár kilometrů dále jsme se ocitli na louce s pasoucími se krávami.

Hlídali je pastevečtí nepříjemní psi, na něž zapískal vzdálený bača.

Byť se rafani zklidnili, přesto byli ostražití, zda jim neukradneme kravku. Poslední metry do kopce a hurá objevila se horská chata Curmatura.

Sedli jsme si na lavice se stoly ke zdejším hostům. Cabana byla stavěna ve svahu a oplocena před divou zvěří.

I tak, zde žily dvě napůl ochočené lišky škemrající o potravu. Jedna z nich neustále vlézala do odpadkového koše za zbytky potravy.

Mezi nápoji tu vládlo pivo Ursus v plechu  a pivolimonáda Cooler s citronem. Nelze nevzpomenout na chutný jablečný koláč-štrůdl, jenž také nechyběl při snídani. Jediné zklamání se nacházelo na toikách. Turecký záchod. Také vodu a sprchu z pramene proudící z trubky později večer vypnuli a přepli do areálu chaty do koryta.

Po jídle jsme se rozkoukávali, kde se uložíme. Veškerá vysekaná zatravněná  místa se nacházela ve svahu. Tomáš se zeptal na možnost spaní v chatě, i když bylo inzerováno na webu záporné stanovisko. A vida! Za 75 lei. Uvedli nás do pokoje se šesti palandami a určili, kde máme spát.

Měli k tomu své důvody, v noci přišli další mladší kluci-výletníci a ulehli na volná místa.

Zbývalo ještě hodně času pro menší okruh s velkým prudkým stoupáním, ovšem náramnými výhledy.

Já se těšil nejen z uloveného vrcholu Turnu 1911 mnm, ale z velkolepých rozhledů zdejších hor Piatra Craiului.

Na nepříjemný sestup jsme použili hůlky či využili lan na skalách.

Večer jsme strávili u karet v místnosti restaurace, v níž  rumunské dítko sledovalo na projektoru animovanou pohádku. Kolem půlnoci dorazili zmínění hoši a chovali se co nejtišeji.

Sobotní trasy sestupu si rozdělily na dvě: Já, Tomáš a Michal jsme zvolili sice delší pouť a to zpět do Zarnesti na jídlo a podél lesa více, méně po rovině

a druhý směr, kde  Šárka s Vláďou šli kratší ovšem náročnější trasu mezi kopci nahoru, dolů.

My tři se po obědě šinuli ve vedru mezi loukami, sady až do lesa a během putování jsme potkali unavené pastevecké psy ležící nedaleko černého trusu, toho odpadu v němž Šárka radostně spatřila odpad od medvědů na jejich cestě.

Nemohu se nedomnívat, že trus patřil velkému predátorovi, takže jsme nakonec nějakou tu připomínku na něj dle odkazu Googlu našli. Společný cíl penzion Mateo ve městě Bran i s proslulým hradem hraběte Dráculy, nalezla naše trojice.

 

Vlídná paní domácí nám přes translátor vysvětlila, kde, co je. I vyprat jsme si mohli propocené oděvy, čehož jsme  náležitě využili.

Mezi skupinami vznikl takový náskok, že naše půlka si dovolila projít se do centra do kavárny Five to Go ,,na hlavní třídě,,. Zbytek skupiny, jež se ve městě v hospodě na terásce napájela pivem, jsme statečně dovedli přes nákupy suvenýrů do penzionu. Domácí nám poradili tradiční restauraci, v níž se dobře najíme. Naše poslední společná večeře zakončila vydařené putování po Rumunsku.

Brzy ráno si kafaři užívali své pochutiny, aby v 6.38 nás všechny místní linka autobusu, jemuž nešly otevírat přední dveře, odvážela do Brašova. Pravá snídaně se odehrála teprve zde na pumpách, neboť  byla neděle a k tomu brzy ráno.

Klimatizovaný nový moderní Flixbus z Bukurešti přijel téměř na čas. Zastávek se uskutečnilo méně. Co mne zaujalo na zastávce v Kluži, byla žebrající mladá hezká děvčata, jež se nestyděla si říci i o platbu kartou na nákup v obchodě. Poslední dobou pravidelná prohlídka dokumentů na rumunsko – maďarských hranicích jako by běženci měli cestovat turistickým autobusem??? Noční přestup v Budapešti s hodinovou přestávkou proběhl bez problémů. Ve 23 hodin úmorné vedro na place busnádraží. S Tomášem jsem prošel podchod metra, hledajíc nějaké občerstvení. Nalezli jsme pekárnu o kus dále u zastávky konečné tramvaje.  Před lety jsme tudy běželi s dcerkou  k odjezdu Flixu do Prahy.

A jak to bývá na zastávku dojel starý patrový Flixbus směr Berlín přes Prahu. Cestujících poskrovnu, což každý využil po svém. Co dvojsedadlo, to jeden spáč. Já se po hodince díky klimatizaci a sbalené bundě v kufru, klepal zimou.

Pondělní příjezd do hlavního města s půlhodinovým zpožděním nám neubral čas pro přestup na Černém Mostě i zakoupit si snídani. V 8 hodin v Liberci jsme se každý rozjel vlastním směrem. Já s batohem do zaměstnání do Chrastavy, Šárka do práce, bratři autem domů do Hejnic a jediný Vláďa si šel domů dospat den. Možná se mu zdálo, ne o putování po rumunských Karpatech s batohem na zádech, ale o podunajských nížinách s termály všude okolo.

Co dodat na závěr? Celkem jsme ušli cca 90km s převýšením 4800 m. Z navrhovaného plánu moc nezbylo, byť jsme splnili polovinu, stálo to za to! A kam to bude příště? Třeba do Španělska.