Bouřkové Eldorádo nad Frýdlantem

Parný víkend předpovídali naší meteorologové společně se silnými bouřkami. Je s podivem, že nám poslední řada víkendů propršela. Naše parta byla odhodlána přidat se na cyklovýlet z Višňové do Saně, Vsi, Černous a Předlánce. Okruh dlouhý cca 16 km byl připraven na 13 hodinu místní radnicí. Naši sportovci měli zároveň s sebou vybavení pro deštivý den i noc. Brašny na kole výrazně zvyšuje atraktivitu cestování a dá tomu úplně jiný rozměr, můžeme si totiž troufnout ujet delší vzdálenost, počítajíc s tím, že se někde přespí.  Nyní s námi jel i mladý skaut, jenž jsi půjčil od mamky elektrokolo, aby poznal jaký je rozdíl jezdit bez nebo s přípomocí.
Dopoledne jsme do vlaku nastupovali čtyři, bez psa. Další dvojice (naši starší)  měla naplánovaný odjezd o hodinu déle. My si vybrali výstup v Raspenavě. Podél řeky Smědé po cyklostezce jsme si užívali nepoznanou trasu mezi domky a lužními lesy až do Frýdlantu. Slunce přestalo hřát, naopak se postupně kupila oblačnost. Nám krásný chládek vyhovoval. Podjeli jsme frýdlantský zámek k dokoupení zásoby vody do Penny.

A první hřmící výstrahy z nebe začaly. Než jsme dojedli nanuky trošku sprchlo. Přesto někteří měli i nadále hlad ,proto nezbývalo než zamířit na hlavní náměstí k restauraci Bílý kůň.

Jen jsme dojeli k slunečníku rozpršelo se. Zaparkovali jsme kola do podloubí a sedli si na terasu čtouc jídelní lístek. Bylo něco po poledni, což se zdálo trochu napjaté pro dojetí na 13 hodinu ve Višňové. Zavolali nám přátelé z Frýdlantu, kteří se též účastnili výletu Frýdlantského výběžku. Nejdříve vyjeli, při dešti si vyhodnotili situaci jako marnou a vrátili se po několika sto metrech zpět domů, do chaloupky. Když jsme konečně dojedli, ručičky na zdejší radnici ukazovali 13 hodin. Stále se střídaly přeháňky. Vystihli jsme nedeštivé okno a frčeli směrem ke známým. To bylo radosti z nového setkání.

Schovali jsme kola do kůlny i s brašnami. Bouřky se střídaly nad městem jedna za druhou jakoby se točily dokola a my ani dle radaru nedokázali odhadnout, zda vůbec někam vyjedeme. V chaloupce jsme si vzájemně vyprávěli, co se zažilo za ten půl rok na cestách, než jsme si vzpomněli, že naši starší straší někde na zastávce ve Višňové. Rozhodli se ukončit pro ně  nepovedený výlet a následujícím vlakem se vrátili domů.

Když nás již nebavilo sedět v místnosti počkali jsme na chvilku bez přeháňky a vyběhli jsme na zatravněnou zahradu vyblbnout se vyválením v trávě nebo chůzí po Kneipově chodníku.

Na čas přestala padat voda, čehož jsme využili k návštěvě frýdlantského hřbitova. Za účasti blesků a hromů odvažovala se malá skupinka jíti po popravčí cestě na Šibeniční vrch, vedle něhož se nacházel hřbitov. I veverky v parku se divili, jak tito dvounožci mohou tady procházet za silného hřmění. Zapálili se svíčky na rozptylové loučce, prošlo se kolem několika historických hrobů a počínající mrholení nám připomnělo vrátit se do chaloupky. Cikáni ve vedlejší chaloupce radostně halasně poslouchali své melodie a písně z magnetofonu a kamarád hostitel namítal, že se díky tomu bude měnit počasí. Ale kdy?

Domácí nám nabídli možnost noclehu, poněvadž byl venku stále příšerný nečas, bouře nepřestávaly, rádi jsme souhlasili. Večer si mladý skaut ulehl na půdě v jedné místnosti s kamarádkou a já si s kamarádem vybral pokoj naproti, kde nám nehulákali sousedé. Ještě jsme si trochu povídali, ale v okamžiku, kdy skaut přestal mluvit, což se často nestává, rozmístili jsme se do svých postelí.

Zatažené ráno se postupně vyčasilo dle předpovědi pana domácího. Po dobré snídani z našich zásob, které jsme chtěli spotřebovat, se dohodl plán na dnešní den. Domácí nás doprovodí z Frýdlantu až ke Dvoru u Raspenavy. Naše kola se rozjela za novým cílem.

Vystoupali jsme z města  k hranici lesa na rozcestí Větrov – Zátiší

a odbočili vlevo kolem Kohlerova pomníku k umělé vodní nádrži. Bylo teplo, sluníčko chvílemi vykouklo z oblačné oblohy, voda v rybníce vlažná, no a my se rozhodli se osvěžit.

Opravdu s radostí jsme všichni vstoupili do příjemně teplého živlu s touhou si zaplavat. Když pak někoho napadlo, abychom pověsili klubovou vlajku na ostrůvku, rád jsem se toho se skautem ujal.

Doplavali jsme cca 50 metrů s vlajkou v zubech na přehledné místo a náš prapor vyvěsili. Tady ji jen tak nikdo nesebere.

Na křižovatce nedaleko Šolcova rybníku jsme se rozloučili s frýdlantskými, vracející se domů. Na lesní cestě jsme si celkem mákli, neboť na strmé stoupání v listí se někteří nepřipravili. Elektro ne elektro. Nakonec jsme spokojeně seděli mezi prvními na terase v sedle U Kozy vybírajíc si tradičně z kuřecího menu. Cyklostezkou Oldřichovem do Mníšku a okolo přehrady na Fojtce se naše banda došlapala místními lesy na Krásnou Studánku a Stráží nad Nisou domů. Celkem najeto za dva dny 40 km.
Tento nezvyklý víkend s bouřkovou činností nás doufám neodradí z dalších velkých cyklovýletů za nepříjemného počasí. Protože : Štěstí přeje připraveným.