Mrazivé vrcholky Jizerek
Tentokrát jsme se sešli tři ( jeden nováček ) v neděli za mrazivého počasí s občasným studeným větrem. Příjezd autobusem na Maliník, z něhož jsme pokračovali lesní pěšinou k Bedřichovské přehradě.
Sněhu akorát po kotníky nám nedělal zatím žádné starosti.
Naším cílem se staly vrcholy Ptačích kup a dále hřeben Holubník až na Sněžné věžičky. Nejdříve jsme na trati – magistrále pro běžky nikoho nepotkávali, ovšem po desáté to začalo. Naše putování vedlo podél břehu přehrady až na nově značenou zelenou trasu lesem. Zde nastalo pravé hledání značky v zasněženém polesí. Drželi jsme se jediné stopy běžek. Zapadalo se do zamrzlých louží, snad jsme se ocitli i ve slatích mezi mladými podrosty jehličnanů.
Kdo ví co běžkař sledoval, ale nakonec vše dobře dopadlo a my se objevili opět na magistrále.
Na Hřebínek se přišlo zkratkou po zelené. Teplý čaj zahřál a doplnil morální síly pokračovat v dobývání vršků nad 1000 metrů. Běžkaři neustále remcali, radili nám k Ježíšku běžky atd. Konečně jsme odbočili od šikanované magistrály na Ptačí kupy.
Zimní výstupy mají své zvláštní kouzlo pokud je krajina zasněžená a ozářená sluncem. Nám se počasí vcelku vyvedlo.
Video: Pohled z vrchu Holubníku
Jestli na Hřebínku bylo minus 10, tak zde za větru aspoň minus 15. Chvílemi se nedalo ani fotit, jak prsty rychle zkřehly mrazem.
Vyhlídky na kupách, Holubníku,
na Čertově odpočinku či na Sněžných věžičkách někdy provázené okolo plujícími oblaky, které na čas zatemnili svit sluníčka, nám ukázaly panoramata Jizerských hor, vzdálených Krkonoš, část Josefodolské přehrady i rozlehlé Frýdlantsko.
Cesta byla skutečně náročná. Sypký sníh podkluzoval podrážky bot a o to více se do vrchu usilovněji šlapalo.
Dřevěné chodníky se jevily jako dobrý nápad, jenže v podobě zasněžených schodů se stávaly kluzkými. Poslední dlouhá etapa výpravy směřovala do Jedlového dolu na ledopád.
Slunce se již klonilo za stromy na západě a my opatrně sestupovali po kluzkých pěšinkách k romantickému zamrzlému vodopádu.
Odtud do nedalekého Josefova Dolu jsme po modré pomalu kličkovali mezi zamrzlými loužemi k vlakovému nádraží.
Poněvadž ještě zbylo něco času dal jsem si v restauraci dršťkovou polévku na zahřátí a se zatroubením jsme všichni seděli ve vlaku bez průvodčího. Ušlo se cca 25 km za proměnlivého počasí, které nás po celý rok zkoušelo jestli cestování nevzdáme.
Doufám, že příští rok odkryjeme tajemství Českého středohoří či Lužických hor, opět se na kole projedeme po kraji nebo na lodích poplujeme třeba Nisou nebo Ploučnicí. Námětů je hodně, ještě pevnou vůli a trocha peněz na vznešenější nezapomenutelné cíle party Hic.
