Z Prčic až do Ameriky

O víkendu jsme se konečně dočkali tradičního 51. ročníku velkopochodu Praha – Prčice. Vybrána byla 31 km trasa. Bez dětí.

V sobotu ráno v pět hodin třicet minut  čtyři  cestovatelé seděli v autě mířícího na Prahu a plánovali, kde se po skončení pochodu ubytovat. Další čtyři turisté jeli busem a pak vlakem do cíle naší dopolední cesty –  Střezimíře.

Během jízdy jsme potkali dopravní policisty, kteří kvůli tragické nehodě u Mnichova Hradiště odklonili směr Praha přes Hradiště. Prahou se projelo vcelku v pohodě bez front a nervozity. Zkušený řidič znal dokonale trasu výletu. Po odpočinku s kávou u Průhonic, následovala jízda na Tábor a já, pomocný navigátor GPS,  u pravé odbočky na Střezimíř nedával pozor a nevyslechl námitku kolegyně, která ji uzřela a tak jsme si najeli asi 20 km než jsme se po vedlejší vrátili přes Sudoměřice na správnou silnici. Při příjezdu do vsi, jsme potkávali pohodové mladé pochodáře kráčící do Prčic. Zaparkovalo se na návsi a ještě se muselo dojít 1 km na nádraží pro registraci. Abychom si zkrátili dobu čekání na zbytek skupiny ( dojela vlakem v 9.15)

sedli jsme si na chvilku na terasu občerstvení a posilnili se každý po svém.

Jasné teplé počasí určilo ráz pochodu. Všichni jsme si užívali skvělou náladu.

Občerstvení se nacházela v každé vsi a osadě, o jídlo, pití  i WC nebylo nouze.

Kontrolní stanoviště, první ze čtyř, nás uvítalo již v Bonkovicích

další v Jistebnici a Nadějkově.

Jedna statečná členka, jež avizovala,

že ujde 15 km se překonala

a došlapala s námi až do Nadějkova cca 20 km.

Tady se rozhodla počkat než ji naším autem vyzvedneme.

Museli jsme natáhnout krok, aby na nás dlouho nečekala. Trasu dlouhou 13 km jsme udělali za 2,5 hodiny .

To jsme šli lesem, v němž  někteří turisté zpanikařili a bez značek nevěděli kudy kam ? Vyřešila to GPS. Také jsme scházeli prudkou sjezdovku vedle níž putovala dolů prázdná lanovka pro čtyři !

Poslední tajný bod jsme našli pod lanovkou v restauraci. Nohy, klouby a paty se začaly ozývat.

A protože jsme chtěli stihnout za hodinu vlak, byl nejvyšší čas dorazit do Prčic.

Vysněná zelená botička s horalkou nás potěšila,

ale ještě více náš statečný člen naší skupiny, který se prodral skrze fronty k odvozu autobusu na zastávku vlaku v Heřmaničkách.

Tři co šli stejnou trasu, odcestovali týž den domů. Mezitím volala naše opuštěná členka, že již čeká u auta. Jak to ? Autobus z Nadějkova ji vzal do Tábora a odtud jela vlakem do Střezimíře. Jak prosté…

Když nás ( zbytek) vyzvedávali v Sedleci, bylo po půl osmé večer. Většina se shodla, že nikdy více do Prčice. Ano užili jsme si tradiční pochod dlouhý přes třicet kilometrů s nekonečnými proudy lidí, ovšem podobné akce se konají i u nás vzdálené co by kamenem dohodil. Každý na to měl svůj názor, já například bych volil chodit pouze kulatá výročí Prčice, další tvrdil, že nevyměkne a půjde zas.

Naplnili jsme prázdnou nádrž sytým plynem a rozjeli se vozidlem k Berounce do autokempu v Zadní Třebáni.

 

Při stavění stanu nám Luna osvětlovala plochu mezi auty a karavany u nichž jsme se utábořili.

Protože někteří toho ještě neměli dost, navštívili jsme místní hospodu s hudbou country s úmyslem se najíst. Jídlo již neměli a kántry jsme byli všichni.Ze zakouřené místnosti po teplém čaji, grogu jsme se spokojeně rozprchli uvelebit se do spacáků. Holky sice večeřely mezi stany, ale my jsme naslouchali mé vyprávění na dobrou noc.

Následující ráno mne vyrušilo z pokusu o usnutí vedle dřímajícího parťáka halekání naší provokující kamarádky.

Slunný den nedaleko břehu špinavé Berounky zvedl náladu všem i těm co se připomněli a oslovovali své blízké milým slovíčkem.

Po snídani se kolega rozhodl odjet vlakem domů. My jsme si

zpříjemnili den návštěvou Karlštejna,

kde jsme obdivovali nádvoří

s přilehlou studniční věží.  Její studna hluboká 78 metrů nám vyrazila dech svou hloubkou.

Několik fotek tady a tady a také zde, nevyčerpalo kapacitu našich foťáků.

 

Výlet pokračoval na prohlídku vytěžených vápencových lomů. Nejhezčí a nejznámější byl lom Velká Amerika.

Info z netu :

Vápencový lom, přezdívaný jako český Grand Canyon, je dlouhý 800 m, široký 200 m a hluboký 100 m. Na jeho dně se nachází dvě navzájem propojená jezírka s průzračnou vodou a hloubkou cca 10 m. Zajímavostí je, že se zde natáčel film Limonádový Joe nebo Akumulátor 1.
Vstup do lomu je z důvodu nebezpečí úrazu zakázán. Po dohodě se společností Lomy Mořina nebo občanským sdružením Hagen-Mořina OS je možné domluvit prohlídku podzemí.

Obešli jej a slíbili si, že se sem někdy podíváme provést průzkum…

Autem jsme  frčeli směrem na Liberec přes Kladno, Mělník , Českou Lípu, kde se vyzvedlo dítě odpočaté od rodičů…

Trasu dlouhou přes 32 km jsme ušli za 10 hodin.